Výchova je základ

5. února 2016 v 19:25 | Daky |  Téma

Tak se mi takhle jednou dostala do ruk hezká statistika mojí třídy. No žádná statistika, spíše taková menší žádost, jestli náhodu nemám u sebe nemám cigarety od několik mých spolužáků. Jakožto dobře vzdělaný člověk jsem jenom zavrtěla hlavou a odešla si po svých ke své skřínce. Nebylo mi pak žádným překvapením když jsem tu partičku viděla u kina, jak si vychutnávají svojí denní dávku nikotinu. Takže nakonec někoho sehnali, kdo jim byl ochotný dát jim své těžce získané potřeby. Ovšem, jenom jsem nasadila svojí mocnou kapuci a sluchátka a ztratila se v davu lidí mířící na zastávku.

K pravé pointě názvu se dostaneme, asi opět, až na konci článku. Cestou na zastávku jsem vlastně mohla dost dlouho přemýšlet, a tak jsem došla k názoru, že jsem se zřejmě narodila ve špatné době a moje výchova je asi někde jinde, než jejich. Možná je to tím, že jsem to z jedné strany slýchala pořád. Slova jakožto: ,,Nekuř, je to hnus, nepij, jenom tě to zkazí. A už vůbec neber drogy," vždy mě děsilo a vlastně děsí dodnes s jakou vážností mi to bylo říkáno. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, jakou radost jim to dělalo, když tu podlouhlou tyčinku přikládali ke svým ústům.
Přesto mi to nedalo a nemohla jsem zapomenout na jejich křečovité výrazy, když po mě ty cigarety chtěli. Byli jako pacienti, chtěli po doktorovi sedativu, jelikož jejich bolest byla úmorná. Tehdy jsem pochybovala jsem jestli jsou opravdu stejně staří jako já a jestli jsou prváci. Taky ruce, které měli svěšené podél těla a oči, prosící o pomoc. Přesto z nich bylo ještě lehce cítit jejich polední dávka nikotinu. V duchu mě tehdy přepadlo, zda o tom ví jejich rodiče, jestli jim to tolerují, nebo to jenom ignorují. A kde berou svoje zásoby, ano vím, v trafice prodají cigarety každému, že ano. Nechápu, jak můžou ty prodávající v klidu spát, když si uvědomí, že prodali cigarety nějakému výrostkovy, kterému ničí zdraví.
Takže můj vztah k cigaretám kladný není, možná je to z toho důvodu, že i můj tatík kouřil. Vzpomínám se jak si vždy před obědě, vyšel ven na mráz aby si mohl zapálit, ale abychom to my museli dýchat a nakonec s tím svinstvem skončil. Jednou si řekl, že to stačí a zkusil přestat. Ba co víc, ono se mu to i povedlo. Možná proto je můj postoj ke kouření takový jaký je, negativní. Možná proto je to takový. Ale možná je mocné slovo. Na otázku, zda mě to nikdy nelákalo zkusit, vždy odpovídám ne, možná je to cool nosit v hubě cigaretu, nezapálenou, ale to je jenom metafora, jak se píše v jedné nejmenované knize. Přesto ten zápach z toho je lehce nesnesitelný.
Tudíž po několika myšlenkových pochodech, co se mi prohnalo hlavou, jsem se donutila zamyslet jak to mají asi s rodiči. Jestli jim to povolují, nebo na ně z vysoka kašlou, nebo jestli jsou druhorozený či jedináčci. Tahle věc mi v hlavě dodnes docela lehce straší. Protože jsem se jednou rodičů zeptala, co kdybych byla jedináček. Odpovědi se mi dostalo hnedka. ,,Kdybys byla jedináček? Byli bychom na tebe mnohem přísnější než jsme. Kladli bychom na tebe mnohem větší nároky," po téhle větě pokračovala moje milá maminka s věšením prádla. Jenom jsem opustila místnost. Abychom se pochopili. Rodiče na mě nikdy nebyli zlý ve zlém slova smyslu, nikdy mě nemlátili a co si moje hlava pamatuje ani moc neřvali. Oni byli a pořád jsou dost přísní rodiče, co si zakládají na vzdělání a dobrém školním průměru a taky na dochvilnosti a pracovitosti. Chápejme se dobře. Pro ně je moje studium to nejdůležitější věc. Pořád je mi dokola opakováno, že na kluky mám času dost, což je mimochodem pravda, pokud je mi dobře řečeno a je mi řečena pravda, moji rodiče se potkali a seznámili někdy kdy máma byla na vyšší, což mě ještě děsí více, že táta byl její první. Také abych udělala maturitu a vůbec se do toho čtvrťáku dostala. Následně abych udělala i vysokou, aspoň na bakaláře. Takže vzdělání je pro moje rodiče zásadní a hej, jsem jim za to vděčná, že na mě tolik naléhali ať se začnu učit. Protože kdyby mě nechali jenom tak válet a nic nedělat, kdyby na mě nezvyšovali hlas tak asi nejsem na škole na kterou jsem se chtěla dostat. Díky mami, díky tati…
Tak mě vlastně napadlo jak by asi reagovali na to, kdyby u mě našli cigarety. Vypadlo by to asi nějak takhle… Zavolali si mě dolů, jako obvykle, když něco chtěli, ovšem jejich výraz byl vážný, ne takový, jako kdyby to byla maličkost. Zamrazilo mě. Jejich pohled nebyl takový jako vždy, byl plný zklamání. Táta v ruce držel krabičku cigaret, moje oči cukli. Zavolali si mě kvůli tomu, seřvali mě, donutili mě všechny zásoby vzít, prohledali mi pokoj, aby se ujistili, že to je všechno, následně mě poslali do pokoje, bez elektrických zařízení a různých udělátek bez všeho, jenom lež v posteli a přemýšlej nad svým činem… Tak si říkáte, že bych z toho vylezla docela dobře. Omyl! Nikdy by se na mě nepodívali tak jako předtím. jejich pohled by byl plný zklamání a něco by jim říkalo, že i oni selhali. A to je něco, co si nemůžu nějak dopustit. To je možná důvod, proč jsem si vybrala těžší školu, před takovou jistotou, abych kdyby se něco pokazilo, pořád mohla být v jejich očí ten člověk, co se dostal na tu školu, ten co je nezklamal a ukázal co v sobě měl a i možná někde má. I když možná už jsem trochu větší zklamání, když se nehnu od počítače a pořád sleduji, jak to tatínek nazval, kreslené porno po děti. No s tím se ještě nějak dá žít.
Moje výchova byla jiná a je to i trochu znát. Jelikož u nás se prostě sprostě nemluví. Já do čtvrté třídy neuměla žádné sprosté slovo. Moje nejsprostší slovo, co jsem uměla bylo vole. Ostatně asi jako každého, pak se to, ale začalo rozjíždět a moje zásoba sprostých slov rostla, takže nyní se můžu hlásit na dlaždiče, jej! Moje přísnější výchova je i lehce znát na některých příkladech ze života. Možná je to tím, že jsem tiší člověk, ale moje výchova mě naučila držet zobák a přikyvovat i když se mi to nelíbí, najít si skulinku v systému a stejně se tam protlačit ten svůj návrh, také se zdržet hlasitých projevů jako je: ,,Ahá, já jsem si myslela, jo takhle…" a spoustě dalších věcí, které se zdají dnešnímu dospělému protivné. Jenom přikývnout a nic neříkat. ,,tvař se, že tomu rozumíš, přece jenom chce to čas, aby se to pochopilo. Pak se třeba zeptej rozumné osoby v té blízkosti," postoj, který mám k věcem jsem získala jenom díky nim.
Sice chtějí, abych byla to, co chtějí oni. zatím co mě máma vidí někde v kanceláři jakožto právníka, a můj táta u ponku, jako někoho kdo dělá rukama a já se spíše vidím někde u počítače, s tabletem v ruce a dělání textur postavičkám. Nikdy mi nerozmlouvali to, co chci dělat. Měli strach, když jsem se začala bavit s lidmi přes internet. Dělali kázaní, ale nechali mě, nakonec mi dovolili i mojí první akci, jej! Jsou jenom starostlivý, takový by měli být všichni rodiče, starostlivý a přísný, ale na druhou stranu spravedlivý.
A jelikož se začínám v tom, co píšu ztrácet, tak je načase to ukončit. Abych to shrnula. Občas si myslím, že jsem v jiné době, než mám být. Ale možná je to protože jsem prostě puberťák, co netuší, co je pro něj dobré. Na druhou stranu mám ráda své rodiče a i jejich výchovu. Takže tím bychom to mohli ukončit.
S pozdravem Daky
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 andromaus andromaus | Web | 6. února 2016 v 5:11 | Reagovat

Dnes jsem viděla scénku, která potvrzuje přesně to co  říkáte. Bohužel.

2 Daky Daky | 11. února 2016 v 20:03 | Reagovat

[1]: Ano, je to smutné, ale je to tak... Přesto vždy si můžeš říkat, že oni s největší pravděpodobností umřou dřív než, takže se pak můžeš smát nad jejich hroby :)) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama