...Byl to bojovník...

11. března 2016 v 15:26 | Daky |  Téma

Jenom tak, tenhle článek bude o trochu vážnější, tudíž si z toho nebudu až tak moc dělat srandu, ale... Jsem to já, a vždy to budu já....
,,Člověk si neuvědomuje, co má, dokud to neztratí," tahle věta by bylo do dnešního rána docela cizí, přece jenom jsem jenom puberťák a i když jsem to větu docela dost používala, i přitom kdy se nám ztratil náš první kocour, Čert, stejně si stojím za tím, že po něm někdo vystřelil, tak mi ta věta nějak moc nedávala smysl. Po dnešním ránu to ovšem, ale vím, co tím autor chtěl říct. Dnešního rána, i když to vypadlo jako normální ráno, zazvonil z ničeho nic mamce telefon. Jako každý normální člověk pokračuji ve starání se o svoje jídlo, aby mi náhodou neuteklo z talíře. A maminka si jde zvednout telefon, jelikož mezi obývákem a kuchyní, kde má většina rodiny mobily nemáme dveře, byl celý rozhovor slyšet. Prvně někoho utišovala a pak pronesla větu: ,,Víš, že na tom byl špatně," došlo mi to už jenom touhle větou, přesto jsem si nechtěla připustit, že tomu tak bude a ono bylo. Vrátila se do obýváků se pronesla větu, která mi do těla vehnala divný pocit. ,,Děda umřel," takže děda z tátovi strany je mrtvý. Ten pocit, se do mě dostal byl děsivý a pořád je, jelikož ho pořád cítím. Pocit se těžko vysvětluje a popisuje, ale jakmile to dořekla prohnalo se mi tělem nehorázný pocit lítosti, zoufalství a následný pocit, toho, čeho litujeme, že jsme možná mohli něco změnit. A i když jsem se snažila zavést debatu jinam, nedařilo se, náladá prostě klesla na bod mrazu a nikomu nebylo u stolu k mluvení. Možná z toho důvodu jsem se rozhodla domov opustit o něco dříve, abych mohal přemýšelt na vzduchu...
Vybvila se mi nedávná věta, kterou jsem pronesla při cestě na lyžařský kurz, kterou jsem pronesla na uvolnění atmosféry, když mi řekla, že v pátek nepřišla, jelikož šla na pohřeb svého dědy. Byla to blbá otázka a tak jsem potřebovala nějak pohnout debatu jinam a proto jsem se pronesla větu: ,,No jo, můj děda má taky nakahánku," otočila se na mě a řekla něco ve stylu, že jsem blbá, ale usmála se. Tehdy to byla pravda. Děda byl vždy bojovník a i když pořád křičel, že kulhavý se vždy dožívají maximálně 65 a více ne, on se dožil téměř stovky... Věci nevzdálal a i když mu doktor nařídil odpočinek na lůžku, volně se pohyboval po baráku. Vždy si vlastně řekl, že to zvládne a šel dál, měl několik nemocí, ale on to prostě nevzdal, ale stáří je nezvladatelná věc a tak i na něj přišel čas. Popravdě, neznala jsem ho moc dobře, jelikož nikdy moc nemluvil, byl postarší a také neslyšel, ale byl to člen rodiny a zřejmě i ten nejstarší. Člověk co si prošel pomalu válkou a mistr strojař, teda tak mi to bylo řečeno, při stěžování si na technické kreslení, nikdy jsem nebyla typ, co by uměl nakreslit rovnou čáru, ani podle pravítka, takže je pro mě technické kreslení takový trest, za to, že jsem liný člověk. Přesto i když jsem ho moc neznala a nikdy se o sobě moc nezmínil, spíše jsem se neptala, musím uznat, že i přes to všechno byl bojovník a nikdy se nehodlal vzdát.
Přesto i když jsem ho neznala ten pocit, který se po věte, že je mrtvý dostavil byl a stále je nepříjmený. Zabraňovat slzám aby se dostali na povrch, bylo to nejtěží a ten knedlík v krku, který se mi vytvořil a neustále je v mém krku, je nepříjmený, žaludek jak na vodě a neschopný slova. Je to děsivý pocit, ke všemu si pořád říkám, zda by se to nedalo změnit a ono by se to nedalo změnit. Děsí mě věc, že o něm skoro nic nevím a to i když to byl můj děd, že netuším jaké je jeho oblíbené jídlo a také jak moc mu na nás záleželo. To jsou věci, co se asi nikdy nedozvím a už mi to nebude moc říct osobně, čeho se asi nejvíce děsím. A až po jeho smrti mi začínají docházet věci, které jsem mohla udělat, například jezdit častěji, ale to bych nesměla být tak líná...
Závěrem? Možná že se zde uplatňuje pravidlo, žebychom měli žít tak, abychom ničeho nelitovali, ale to prostě nejde. Nejde žít tak moc, aby člověk ničeho nelitoval, vždy se najde něco, čeho bude litovat. Přesto věci, lidi, které máme rádi nám budou chybět nadále a když se nám o tom poví pocit, pocit, je otřesný, ale každého čas někdy nadejde a člověk by měl umřít s úsměvem, s tím, že jsi vždy bude pomatovat jenom to dobré...
Loučí se s vámi Daky, opět na delší dobu jelikož je líné prase...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dadainka dadainka | Web | 12. března 2016 v 17:28 | Reagovat

Opravdu pěkný článek :-)

2 Mayu Uchiha Mayu Uchiha | Web | 13. března 2016 v 23:14 | Reagovat

daky děkuju že ses tam postavila za mě :) moc si toho cením ráda tě uvidím i na svém blogu odkaz je ve webu :)

3 darlings-pokemons darlings-pokemons | 20. března 2016 v 10:08 | Reagovat

Dědeček by byl určite nadšen z článku :-) ... Pěkně jsi jej napsala i uctila onoho člověka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama