Kdo jsem? Jsem vůběc někdo?

21. září 2016 v 15:40 | Daky |  Téma


Jsem člověk, mám dvě nohy, dvě ruce. Mám je vůbec dvě? Není to jenom iluze? Těmi co tluču deně do klávesnice. Není to jenom myšlenka vysílaná mozkem? Není to něco jiného. Skutečně jsou dvě? Stejně jako moje oči a uši. Opravdu mám dvě oči? Není to jenom podivná iluze mého mozku, vytvářející mi obraz něčeho jiného. Něčeho růžovějšího. Je svět takový? Existuju já vůbec? Jsem něco víc. Ne, jenom kolečko systému, které šlape, ztrácí se mezi ostatními kolečky. Ano, takový je můj život.

Jsem Daky, člověk, možná člověk, možná někdo jiný, nikdy jsem si tím nebyla jistá. Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli někam patřím, jestli jsem vůbec někdo, nebo jenom nicka o kterou si může každý otřít svojí podrážku od lejna světa. Otázka, kdo jsem? Nebo snad proč tu jsem, mě pronásleduje už od dob, co se mi povedlo začít používat věc, které většina lidí říká mozek, už od doby, kdy se mi poprvé povedlo všimnout, že ne všichni lidi jsou kamarádi a od té doby, co mi bylo řečeno, ať si vyberu. Už tedy si moje já, řeklo, že je asi něco špatně. Vybrat si věc, jednu nebo druhou, byl pro mě nehorázný problém a nejenom tehdy, problém přetrvává, rychlé rozhodnutí není moje vášeň a pochybuju, že někdy bude, nikdo v dávné době nechtěl být můj kamarád. Dnes se tomu ani nedivím. Byla jsem trapné dítě a pořád jsem. Takový malý trapáček, který se snaží jenom zapadnout. Nejsem trapná, jenom se snažím, snažím se moc, snaha se mění ve trapnost. Jak tehdy a teď, sice se říká, že když si člověk něco pomatuje, tak se tomu jednou zasměje, ale stále mi ta věc, když jsem se snažila vypadat více cool, tím, že třeba začnu více mluvit, což se neosvětšilo jako dobrý nápad.

Jsem ten typ, co neumí mluvit. Všímám si toho více a více, vypáčit ze mě věc, před více lidmi je nemožné. Nechci odpovídat když nevím, nechci se bavit, když si myslím, že to mám špatně. Nechci. Smáli se tehdy na základce mě? Smáli se mě, nebo se smáli něčemu jinému? Smáli se mé hloupé odpovědi, nebo se smáli tomu, jak při tabuli nevím. Smáli se komu? Mě nebo té tabuli? Proč se mi smáli? Co jsem udělala špatně? Proč po mě ta učitelka tak vyjížděla, když jsem odpovídala i když to bylo dobře? Měla něco proti tomu, když tlouštík četl svůj jídelníček, a proč se tehdy zeptala: "A takhle se stravuješ běžně?" její otázku mám pořád v hlavě, přehrávám dokola a dokola, pokaždé když si na to vzpomenu je to ještě více nepříjmené. Co jí tehdy do toho bylo? Ten její pohled, vzpomínka.

Jsem člověk, protože mám vzpomínky? Mohu být člověk jenom kvůli tomu? Nemá je mít každý živočich. Existuju vůbec? Mé vzpomínky jsou a vždy budou, ale jak si mohu být jistá, že žiju. Není to jenom souhrn okolností? Něco jako film, kdy se mi přehrává život mého minulého já a pořád a pořád dokola, dokud mi nezačnou být scény povědomé a neuvědomím si, že už třeba nežiju, že už je třeba potřeba začít něco jiného. Proč? Je to možné?

Jsem, i přes všechny tyhle negativa, člověk co je ve svém životě spokojený. Chodím na školu, která mě baví a pociťuju, že mě to i lehce naplňuje, spolu s pocitem, že to je třeba něco, co bych chtěla jednou dělat, je to zábava a jde mi to, baví mě to. Mám kamarády, sice většina nebydlí v mém městě, ani v okolí, ale třeba někde na konci republiky. Přesto, díky internetu, díky sociálním sítím, vím, že někde za tím počítačem jsou tam pro mě. A já třeba na oplátku pro ně. Mohu jím pomoc, ke všemu můj humor funguje, na rozdíl od jiných, i na internetu. Mám ráda svůj život. I když přesně nevím, co jsem, jestli něco znamenám, či mám v sobě něco, co něco někdy bude znamenat. Nebo jestli vůbec existuju. Nepotřebuju to vědět, je mi to fuk, protože mám je, a to je jedna z věcí, co mě utváří. Já nemůžu říct, kdo jsem, nebo co jsem. To mohou jenom oni. Lidi co mě znají, lidi, kteří jsou jedna z mála, kterým věřím. Věřím, že by mi nůž do zad nevrazili, že jsem na tom asi nějak stejně. Pro jednoho ostravského kamaráda, jsem Polštář, milý milující polštář, který vždy říká, vše co si myslí, ale přesto je tu jenom pro něj, že Fnagu? Pro někoho jiného jsem článek, jedné komunity, vrchní chovatelka mamutů Daky, ta která ví, že ať napíše cokoliv, uděláš si z toho srandu, nemím pravdu Tadži? A nebo jenom poslušný vlček, a člověk, co rád dělá radost spamováním ve hře, no ne Cuttie? A pak jsem taky člověk, co ti udělá radost a nesne to, že bys měla být smutná, nebo si připadat sama. Protože jsi moje kamarádka a popravdě, ten náš černý chat mi chyběl, víš Naty?

Jsem Daky, člověk, polštář, vlček, Vrchní chovatelka mamutů, pokemaniak a několik dalších věcí, ale to co jsem, jsem si nevybrala sama. Oni mi pomohli dát se na cestu, na té které jsem, oni mi řekli, co jsem, oni určili, že jsem pro ně to a to. Bez nich a bez jejich určení, bych byla jenom nic. Schránka bez duše, která by hledala proč tu je a co je zač. Díky nim vím, že i když jsem kolečko v systému, pro ně hraju v jejich životech, nějakou, leč třeba malou, roli.

Na Jihovýchodní frontě klid
Daky

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hana-chan hana-chan | E-mail | 2. října 2016 v 22:24 | Reagovat

je taková jsem byla a pořád jsem nemoc ale jsem:D Tvůj blog mě zaujal.Je fakt boží.:D :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama