Hezká kniha, krásný strop

3. března 2017 v 21:28 | Daky |  Téma


Už od pradávna usínám s knihou a nedávno se nedílnou součástí při mém usínání stal strop mého přístřešku. Abychom si dobře rozuměli, moje postel je jedna z těch věcí, které si střežím, už jenom díky jejímu skvělému postavení. Moje postel je totiž velmi dobře skrytá. Jedná se o to takový přístěnek, není ovšem pod schody, jako měl Harry Potter, ale nachází se pod podkrovím, neboli pod půdou. Většina postele je schovaná za stěnou a tak zůstává jenom menší otvor, překrytý záclonou, aby se na mě nikdo nemusel dívat. Moje postel je můj hrad, nikdo mi tam neleze a nikdo mě tam neruší.

Své dětství si pomatuji s knihou. Stále mám někde v krabici schovanou svojí fotku, když mi mohli být tak tři, čtyři roky, s nasazenými brýlemi, které ani nebyly moje, patřily babičce, a pohled zabořeným v dětské knížce, jmenovalo se to tuším: "Život na farmě," nebo něco takového. Děj byl prostoduchý a jenom se obcházely chlívky a říkalo se, co kde žije, dětské jednoduché, ovšem pro mě v té době nepochopené. A i když jsem v onom věku neuměla číst, mít po ruce knížku ve mně vzbouzelo jistotu. Před usnutím mi dlouho maminka četla, ostatně i potom co se narodil můj mladší sourozenec, avšak tam se takové lásky ke knihám nedočkáme, dokud jsem já, malý skřet, neuměla číst sama. Tehdy už kniha nepadla z ruky, každý svůj volný čas jsem trávila se zabořeným nosem v knize. Ale dokud tomu nebylo, byla moje maminka nucená číst mi každý den i noc. Před usnutím i po probuzení. Jedna z mých dětských oblíbených knížek, byl soubor pohádek, a jedna z těch nejoblíbenějších bylo, jak pejsek maloval domeček. Řeknu vám, netuším, jak se mi to mohlo líbit, ale pro můj dětský mozeček to bylo asi nejúžasnější, co jsem mohla pochopit. Jednoduchý děj, kde je stránka věnována tomu, jak pejsek maluje dveře na zeleno, něco jiného na fialovo, domek na červeno a něco dokonce na duhovo, to byl pro mě tehdy výkon umění.

Ale pokud mám jmenovat knihu, která mi i po tom všem utkvěla v paměti a i po tolika letech si pomatuju její děj, byla kniha O Harykovi a Billovi. Dětská kniha, která se, ale lišila od ostatních tím, že její konec nebyl šťastný. Dítě zvyknuté na hezký konec, kde všichni žijí šťastně až do smrti, tehdy mi tahle kniha řekla, že to tak někdy prostě není a nemůže tak skončit. Kniha pro děti, hlavní hrdinkou je malá holčička, jméno si už ale nevzpomenu, a následně její pes Haryk a následně i kocour Bill. Jak všichni víme, kočky se toulají a psy jsou věrný a zůstávají doma. Přes to, že se několikrát Bill vrací poškrábaný krvavý, s packou od krve, jelikož se zasekl v pastičce na myši, nedává si pokoj a toulá se dál a tak se stane, že se už nevrátí. Tímhle kniha končí, pro mě jako dítě se tehdy jednalo o nepochopitelný konec. Jelikož kniha, která by měla končit, takhle, kdy se kocour nevrátí domů naprosto nepochopitelné. Pomatuju si velmi dobře, jak jsem se maminky zeptala: "A co se stalo s Billem? Co bylo dál?" milý úsměv na její tváři a odpověď: "Asi ho někdo střelil, tak to jednoduše bývá," pro mě znamenala několik dní, kdy se mi večer před spaním kutálely lehké slzy po tváři, avšak toho, že mi tuhle knihu maminka jako malé četla, toho nelituji, knihu si stále pomatuji a i po tolika letech i stále mám mezi ostatními knihami na poličce, jelikož pro mě má jistou hodnotu a pokud jde o mě, myslím, že tahle kniha by měla být dětem čtena, jenom aby pochopily, že ne každý příběh má šťastný konec.

Moje láska ke knihám byla podporovaná ještě jedním faktem, ale to byla brzká večerka. Zatímco, někteří mi spolužáci mohli zůstat vzhůru a dívat se s rodiči na filmy, pro mě tohle pravidlo neplatilo a po Večerníčku se prostě muselo jít do postele a spát, nebo dělat něco jiného. A jelikož v té době pro mě byl telefon taky tabu, obracela se má pozornost ke knihám. Po přečtení většiny dětských knížek, se mi do ruky dostala čítanka pro děti, tehdy to byl možná i slabikář, a všechny úryvky z toho byly brzy taky pryč, večer mi společnost knih velmi vyhovovala, hlavně z důvodu, že mi někdo neříkal, co musím dělat, oddat svůj celý rozum jenom sněním, vžitím se do příběhu a prožíváním ho s ním a když se kniha zaklapla, pro mě to znamenalo nejenom volnost, ale i možnost přemýšlet. Pokaždé, když jsem knihu zaklapla a položila ji do poličky, tam kam patří se založenou stránkou, zůstalo okolo mě ticho, většina členů rodiny spala, teda pokud se zrovna maminka, nebo tatínek dvakrát nezvedli, aby mě neokřikli, že mám zhasnout a jít konečně spát. Když jsem byla menší, hned jsem poté usnula, jakmile jsem dočetla, ale se stárnutím se pro mě spaní, po dočtení dobře napsané knihy, stalo téměř nemožné.

A tehdy se objevil můj druhý společník. Strop. Po dostání mobilu, zjištění, jak se mobil propojuje s počítačem pomocí USB, takový malý ajťák, nahrání se spousty písniček, k mému večernímu rituálu, už nepatřilo jenom čtení, ale také zaklapnutí knihy a dlouhé zírání směrem vzhůru, ke stropu a přemýšlení, co by kdyby, co by kdyby v té knize bylo něco jiného. Co by kdyby tam byla jedna postava navíc, co by kdyby. Přemýšlení, při kterém mi společnost dělá jenom onen strop, tak blízko, že stačí táhnout ruku a svého společníka se dotknout a zamyslet se více. Se sluchátky na uších, puštěnou hudbou se mé oči zvládnou několik hodin upírat směrem ke stromu, dokud se můj mozek nezastaví, neuklidní a mé oči nepadnou v únavu.

Čeho, ale bylo v dětství hodně, je dnes pomálu, se stále rostoucím věkem ubývá času a i chutě. Jsem člověk, co když něco dělá, musí se mu chtít, musí mít náladu, to je taky důvod, proč píšu jednou za rok, a nerada se do něčeho nutím, ovšem pokud chuť mám, nemám problém začíst se a přečíst několik stránek během noci, ne-li celou knihu a pak do rána přemýšlet o tom co se stalo. Dnes již nečtu tak jako kdysi, a mrzí mě to, je mi to líto, ráda vzpomínám na své dětství v knihách, jelikož jsem nebyla moc kamarádský typ a navazování kontaktů je pro mě hrůza i dnes, knihy mi byly takovou únikovou cestou z reality. Hodiny přemýšlení a mnohdy i snění a vytváření si příběhů. Ovšem i přes to vše si najdu čas, kdy si sednu a jenom si čtu, v klidu a nikým nerušena v své postýlce pod rouškou noci. Zcela běžné věci, se pro mě stala věc výjimečná, ale stále to je moje věc, před usnutím, bez které si své dětství neumím představit. Moje snění se pro mě stalo rituálem, který konám i bez přečtení knihy, ale sněním o svém vlastním světě, kde jsem někdo jiný, někdo kdo nemá mé špatné vlastnosti, ale některé mu zůstaly, člověk, co nemá starosti a má kamarády ve svém městě, hezky u sebe a ne několik metrů po republice. Snění a čtení, k mému usínání prostě patří. A hlavně my si představujeme to, co si přejeme, aby se stalo…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 4. března 2017 v 10:11 | Reagovat

Máš pěkné zkušenosti s knížkami, já bych se hned vrátila do dětství... :-)

2 Siginitou Siginitou | Web | 4. března 2017 v 10:59 | Reagovat

Moc krásně napsaný.
Miluji knihy :D

3 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 4. března 2017 v 11:46 | Reagovat

Já jsem na vnoučata taky přísná, když jsou u nás, tak musejí po večerníčku zalehnout a já jim přečtu třeba dvě, tři pohádky. :-)

4 Viol Quint Viol Quint | Web | 27. dubna 2017 v 20:43 | Reagovat

Krásně napsáno :3

5 Eliška Končíková Eliška Končíková | E-mail | 13. května 2017 v 15:13 | Reagovat

Je to dobrý příběh

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama