Jiného bych nechtěla

8. srpna 2017 v 20:00 | Daky |  Téma

Když naši přišli na to, že mě čekají, byl to docela šok. Nebyla jsem v plánu. Dá se říct, že jsem vlastně parchant, jelikož když mě počali, naši svoji ještě nebyli. Je pravda, že tehdát spolu už x let chodili, ale na to, aby táta mámu požádal o ruku našel odvahu až po tomto zjištění. Vždy to s úsměvem komentoval, že mu tehdy babička stála za zády s brokovnicí a děda z druhé strany s rýčem, aby nemohl utéct. A jelikož je s mámou už Skoro 18 let, musí mít babička tu brokovnici pořád někde schovanou.

A i když táta vždy pracoval, ať už tehdy na stavbě domu, abychom se mohli odstěhovat od babičky do vlastního v práci vždy si našel čas, aby ho se mnou, později i se sestrou, mohl strávit. Nikdy mi nečetl před spaním knihu, možná i chtěl, ale on knihám nikdy neholdoval, proto knihy četla máma. On byl spíše na jiné usínání, vždy sebral z postele plyšáky a byl schopný vyprávět jakýkoliv příběh, který si usmyslel. A i když mohlo jít o jednoduché pohádky jako Bernští muzikanti, vždy v nich bylo něco jeho vlastní, vždy mě přitom zahřál ten pocit, že jsem ráda, že ho mám na své straně..

Táta chtěl kluka, chtěl někoho, koho by mohl učit chlapské věci, narodila jsem se já. Kluk jsem nebyla, ale přesto mě táta naučil, spolu s bratrancem, spoustu věcí, které si pamatuji doteď. Lezení přes plot k sousedům pro míč, hraní si na vojáčky, agenty a spoustu další věcích. Moje dětství s ní bylo perfektní, co víc? Bylo perfektní i potom, co spravil dům ve městě a my se odstěhovali z vesnice do velkoměsta. Tehdy jsem musela dát sbohem pravidelnému víkendovému hraní s bratrancem. Což je mi docela líto, dětství jsme trávili spolu a nyní se už tak jako tehdy nevídáme. Táta byl vždy ten kdo do rodinného kruhu vznášel tu dobrou a uvolněnou atmosféru. Zatímco máma vždy byla ta přísnější, u ní hodně věcí neprošlo, táta rozuměl tomu, že doba se vyvíjí a tak když jednou domu přinesl starou Segu Genesis a společně jsem ji připojovali k televizi a hráli Sonica, probudil ve mě lásku ke hrám a technologii. Doteď uzavřený svět se mi najednou otevřel a tím i dveře dám. Společné hodiny prosezené u té malé televize s dvěma ovladači a hraní Street Figthera, jeden levl Sonica pořád dokola a dokola, jelikož jsem v tom neměli pamětovku. On tehdy dělal boss battly mě, dnes je tomu naopak a těžší levly ve hrách jsem nucena mu dělat já.

Doba šla dál a jednou když se táta rozhodl koupit první počítač, propadla jsem hrám a technologii natolik, že jsem se rozhodla, že až vyrostu chci dělat něco s počítačem. Společně jsem hráli Call of Duty, Medal of Honor, Ice Age 2 a spoustu dalších her. Jeden hrál další se díval, mezi hrami, ale byly i ty, které jsem hrát nemohla, ale upřímně, když táta nebyl doma, stejně jsem to na zkoušku zapnula. Ale Hitman byl opravdu na můj nízký věk těžký. Táta byl vždy ten, kdo mě nějakým způsobem posouval dál a ukazoval mi svět takový jaký je, zlý, na někoho více na někoho méně, ale je to tak. Ve škole jsem měla problém zapadnout a najít si přátelé, tak jsem většinu svého času proseděla doma za počítačem, když se mi povedlo najít AMV videa na youtubu, zalíbilo se mi to a řekla jsem si, že bych to mohla zkusit taky. Když jsem výtvor ukázala mámě jenom zamručela, usmála a řekla rodičovské: "pěkné". Nebylo z toho nic moc cítit, šla jsem s tím za tátou, rozzářili se mu oči usmál se a přikyvoval. Dokonce mi řekl i co by zlepšil a pro mě to byl posun. Nedávno jsem mu ukázala něco novějšího, otevřel tehdy pusu a řekl: "A kdyby tam byl oční přechod, bylo by to ještě lepší!" smál se a pro mě to bylo znamení, že to dělám dobře. Čas plynul a doba se mění. Táta chápal, že za něj bylo v módě něco jiného a nyní je jiná doba. Facebook je prostě móda, skype, hovory přes net, internetový kamarádi, že kterýma se možná nikdy neuvidíš. Naučil se to tolerovat a to naučil i mě. Lidé mají jiné názory a časy se mění. Práce nikdy nebude stejná a technologie půjde kupředu.

Čas plynul dál a já si musela vybrat na jakou školu chci jít. Počítače byla jasná volba, ale máma mě tlačila na právníka, a spíše management, než samotná tvorba věcí. Byla to jistota a kdyby tehdy nebylo táty, který řekl ať se rozhodnu jak chci, co mě bude více bavit, že se možná budu muset více učit, ale bude to pro mě zajímavější. Vybrala bych si možná jinak. Rozhodně bych nezačala studovat to, co jsem začala a nelituji toho. Nikdy jsem nelitovala, že jsem si vybrala tu školu a možná je to jenom díky tomu, že při mě po celou dobu stojí…

Můj táta je prostě úžasný, někdy když hodně přemýšlím, je mi líto lidí, co neměli možnost svého otce poznat, nebo s ním z nějakého důvodu nemají takový vztah, jako já se svým tátou. S většinou rodičů se o technologii nedá bavit. Ale já to cítím jinak, pokud se to člověku ukáže, pokud rodič poleví a naučí se tolerovat posun je to hračka, táta se to naučil. Při E3 jsme spolu řešili nové hry, co byli oznámeny, herní počítač jsme platili každý půlku a skládali ho spolu. Na naše rozhodování kam ten přebytečný kabel patří, nikdy nezapomenu. Můj táta pro mě znamená hodně, naučil mě spoustu věcí, v mém životě hraje onen důležitý pilíř u kterého vím, že mám vždy oporu, že se ho můžu chytit a lézt po něm dál k výšinám. Seznámil mě s hrami, naučil mě toleranci, přizpůsobování se věcem, ukázal mi svět plný možností a několikrát mě na cestě k dveřím do dospělého života musel postrčit.

Táhne mi na osmnáct, za dva roky mám dokončit střední a rozhodnout se, co chci dělat se svým životem dál. A i přesto vím, že ať se rozhodnu jakkoliv bude při mě stát a podporovat mě. Jediné, co mě děsí, je ta představa, že až nastane jeho čas odchodu na jiné místo, nestihnu mu za to vše ze srdce poděkovat, za to jak při mě stál a pomohl mi, i když si to možná občas ani neuvědomil, rozhodnout se tak jak jsem v hlouby srdce chtěla, ale bála se to říct. Už jako mála jsem věděla, že můj táta je něco speciálního, byl totiž můj a pořád je, pořád je to můj táta, který mě vychoval a nehleděl na to, jestli jsem on nebo ona. Čím více stárnu tím více si uvědomuji, že jsem ráda, že se po té zprávě nevytratil a zůstal, protože já bych jiného nechtěla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kurumi Kurumi | Web | 8. září 2017 v 21:48 | Reagovat

Pěkný blog

2 Kurumi Toshisaki Demon Kurumi Toshisaki Demon | Web | 7. listopadu 2017 v 13:21 | Reagovat

;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama