Moje hvězda se mě snaží socializovat

27. prosince 2017 v 21:20 | Daky |  Téma



Neumím se bavit s lidmi. Neumím vyjádřit svůj názor. Neumím mluvit, nezvládnu mluvit před lidmi. Pár vět, které charakterizují moji schopnost se socializovat. Nemám žádnou takovou schopnost. Na základce se to podepsalo na minimum přátel a i váháním jestli těm pár lidem mohu říkat přátelé. Jeden, dva. Stačilo mi to. Otloukánek třídy. Nevadilo mi to, stejně jsem ty lidi neměla ráda. Ty lidé, co měly být moji spolužáci.

Když nás na základce spojili s druhou třídou, bylo to pro mě děsné. Více lidí v té malé třídě. Více tváří a více posměšků při odpovídání. Možná právě proto jsem se uzavřela, přestala jim věřit. Těm, kteří by měli být pro můj vývoj zásadní. Kamarádi. Většinu svého období na základce jsem proseděla sama. Rychlé chvátání po škole domů. Nechci se litovat. Byla to z části moje blbost, že jsem se nedokázala bránit. Postavit se na nohy, zatnout pěsti a křičet. Ale tehdy to nešlo.

Na střední se to mělo změnit, nebo aspoň tak jsem si to řekla první den. Budu se bavit s lidmi, navážu kontakty, vztahy a socializuji se. Možná to, že na školu kam jsem šla, šli od nás jenom dva a to do jiných tříd mi pomohlo spolknout stud a nebát se a tak jsem vkročila do třídy, kde všichni seděli zařezaní. Sledovali tabuli a nebavili se se svým sousedem. Přestože třeba i nějakého měli. Všichni stejní, ajťáci. Rychlé rozhlédnutí a zamíření k jedné osobě. Osobě s rudými vlasy. K osobě, která mi přišla nejvíc sympatická. Nervózní otázka o tom zda si můžu sednout. Přikývnutí. Obě jsme se na sebe dívaly vyděšeně. Chtěla jsem mluvit, zeptat se na jméno. Předběhla mě. Nevím jestli bych se někdy dokopala k otázce. Kdyby nebylo ji nebavím se s nikým. Promluvila první, začala se mnou bavit. První den jsme měli stejnou cestu ze školy. Propovídaly jsme celou cestu. Otázky na výběr školy, proč, jak a kdo to vlastně je. Je to k nevíře, sedím s ní doteď. Od prváků do třeťáků. Jedna lavice a jeden spolusedící. Je jiná, netuším jestli to bylo právě to, co mě donutilo si vedle ní sednout, ale její jinost se mi líbí. Rok plynul.

Netrávili jsme jako třída moc času spolu. Neměli jsme žádný seznamovací kurzy a ani výlety. Po takovém zacházení jsme se rozdělili na skupiny. Někteří udržovali vztahy i s členy jiných skupin, ale skupinky zůstali. Pořád. Dokud jsme ve druháku nevypadli mimo školu, na dva dny pryč. Mimo civilizaci.

Levný rum smíchaný s kolou nalitý do flašky od kubíka koloval okolo ohně. Okolo malého plamínku, který jsme udržovali. Jak hraničáři. Někteří už spali, jiní chodili k ohni se napít a zase zpátky. Byli jsme vzhůru. Skupinka čtyř holek a několik kluků. Mých spolužáků. Výlet, který pro někoho moc neznamenal, ale pro mě mnoho. Otevřela jsem se. Našla jsem odvahu s nimi mluvit. Mít vtipné poznámky, které jsem dlouho potlačovala. Našla jsem odvahu zapojit se do kolektivu třídy. Byl to jenom výlet, pro mě byl avšak něco více.

Po malém výletě, jsem si začala připadat jako součást kolektivu a trvá to doteď. Mí spolužáci jsou úžasní lidé a výborní alkoholici. Pomalu probourávám zeď, která se na základce vztyčila. A i když pořád nezvládnu mluvit ve větším kolektivu. Zvládnu mluvit před nimi. V tom malém, který sedí u jednoho stolu v hospodě. Baví se, skládají z pivních podtácků domečky a směji se tomu. Upíjejí kofolu, aby tam nenápadně mohli nalít rum. Šklebí se nad levným pivem, který je pro jejich jazyky moc hořké, dělají si srandu z učitelů a sami ze sebe. Pod stoly do sebe kopu za každou věc, kterou o nich někdo řekl.

Sezení v čajovně, kdy si jeden z nás hamouní vodnici jenom pro sebe. Ostatní na něj křičí, ať to pošle dál. Jsme jenom puberťáci. Jsme jenom kolektiv a já můžu být jeho součást. Nevím jak se to stalo, ale vím, že za to vděčím JI. Té vedle které jsem si sedla první den. Moje hvězda, která mě dokázala socializovat s třídou.

Jedenkrát jsme takhle seděli a popíjeli víno, které donesl spolužák. Vlastně jsem se jenom náhodou střetli. Nebylo to v plánu. Přesto jsem tam všichni seděli a popíjeli levné víno za šedesát korun. Nechtěla jsem urazit, napila se. Ze slušnosti? Možná. Možná více, protože se na mě má hvězda dívala. Očima mě nabádala ať to udělám, že mi to rozváže jazyk. Napila jsem se. Když jsme odcházeli každý svou cestou, praštila mě. Dělala to tak vždy. Pokaždé když jsem si z ni udělala srandu. Když jsem něco řekla, co bylo proti ní. Můj smysl humoru. Vždycky mě praštila. Brala to s humorem a já jako důkaz, že mé hvězdě na mě záleží. Nadechla se, aby mi řekla pár vět: "On jenom tak někomu chlast nedává, nerad se dělí o chlast. Važ si toho. Jsem ráda, že si s nimi více rozumíš."

Usmívala jsem se. Přihlouplý šťastný úsměv. Já jsem introvert a ona můj extrovert. Tehdy mě adoptovala, aby mě socializovala. Ona je má polárka, která mi určuje směr. Přesto se bojím, abych na své hvězdě nebyla fixovaná tak moc, že bez ní nic nezvládnu. Ani s nimi mluvit. Mluvit s třídou, kterou mám ráda. Mluvit s těmi lidmi v jejichž společnosti se cítím dobře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hrachajdice hrachajdice | Web | 27. prosince 2017 v 21:33 | Reagovat

Máme dost společnýho - jsem introvert jak vyšitej ..

2 Eliss Eliss | Web | 28. prosince 2017 v 14:25 | Reagovat

To je pěkné že si se spolužáky tak rozumíš, já to měla na základce podobné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama